Kámenrevuekamen.cz         homepage    časopis    vzorník    redakce

 Exkluzivní časopis pro všechny přátele kamene   

 

 

STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ – KAMENNÉ SRDCE PRAHY

 

Václav Rybařík

 

Pražské Staroměstské náměstí není největším, ale historicky nebo architektonicky je  rozhodně nejvýznamnějším náměstím nejen v Praze, ale u nás vůbec. Stojí na něm řada mimořádně cenných památek, Staroměstská radnice, kostel sv. Mikuláše, chrám Panny Marie před Týnem s Týnskou školou, Dům u kamenného zvonu, palác Kinských, Husův pomník a patnáct dalších památkově chráněných domů, většinou s gotickými nebo i románskými prvky. To bylo také důvodem, proč Staroměstské náměstí bylo jako celek už v roce 1962 prohlášeno národní kulturní památkou, jedním z prvně vyhlášených  souborů památek v tehdejší ČSSR. Jako nedílná součást historického jádra Prahy bylo v roce 1971 zahrnuto do městské památkové rezervace, zapsané v roce 1992 na prestižní seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

 

   Staroměstskému náměstí se dříve říkalo Staré tržiště, Rynk, Velký rynk, Staroměstský rynk nebo plac, Velké náměstí. Současné pojmenování má od roku 1895. Od počátku zde, v sousedství kupeckého dvora a celnice Ungelt, bylo pražské obchodní centrum, s kostely sv. Mikuláše a Panny Marie před Týnem rovněž duchovní centrum a po vzniku radnice i centrum správní. Tudy vedly hlavní kupecké cesty k brodům přes Vltavu i Královská cesta z Králova dvora u Prašné brány na Pražský hrad. Na náměstí se odehrála řada významných událostí, demonstrací, manifestací, slavností, ale i soudů či poprav. Zde došlo k lidovým bouřím po popravě Jana Želivského v roce 1422, snad zde se odehrála v roce 1437 poprava posledního husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé a jeho druhů, určitě ale monstrózní poprava 27 předních účastníků protihabsburského stavovského povstání 21. června 1621. Na náměstí byl v roce 1650 postaven první mariánský sloup u nás, ale při demonstraci 3. listopadu 1918 zase stržen. Ještě předtím, 14. října 1918, se zde konala poslední velká protiválečná demonstrace. Po atentátu na Reinharda Heydricha zde 2. června 1942 museli občané Protektorátu přísahat věrnost Říši. Během květnové revoluce zažívalo náměstí urputné boje o Staroměstskou radnici, která přitom byla, stejně jako několik okolních domů, silně poškozena. Po osvobození zde Pražené vítali Rudou armádu i naše zahraniční vojenské jednotky. 21. února 1948 zde Klement Gottwald z balkonu paláce Kinských vyzýval k nekompromisnímu řešení tehdejší vládní a politické krize. Počátkem devadesátých let minulého století se náměstí stalo centrem nejrůznějších hudebních a jiných kulturních vystoupení, bohužel někdy spíše komerčního zaměření. V únoru 1998 zde byli nadšeně vítáni naši hokejoví reprezentanti jako vítězové olympiády v Naganu a potom ještě několikrát jako mistři světa.

   Staroměstské náměstí má rozlohu přibližně 15 000 m2 a tvar nepravidelného čtyřúhelníku. S výjimkou Pražského hradu není na tak omezeném prostoru soustředěno tolik nemovitých památek, vytvořených z větší či menší části z přírodního kamene, jako zde. O některých je to známo, o některých méně o některých zatím vůbec ne. Zkusme si je tedy souhrnně připomenout.

   Severozápadnímu rohu Staroměstského náměstí dominuje kostel sv. Mikuláše, barokní stavba z let 1732-35 podle plánů K. I. Dientzenhofera na místě zbořeného kostela z 13. století. Jeho monumentální hlavní průčelí s hlavním portálem a dvěma věžemi je pokryto bohatou sochařskou výzdobou od Antonína Brauna, synovce slavného Matyáše Brauna. Jedině víc než tři metry vysoká socha sv. Mikuláše v nice na východní straně apsidy je dílem Františka Hnátka podle modelu Bedřicha Šimonovského z roku 1906. V roce 1916 kostel získala vojenská posádka. Při této příležitosti byl upraven také jeho presbytář a instalován krásný nový hlavní oltář, vše s uplatněním našich červených barrandienských mramorů. Části ze suchomastského mramoru (tumba a menza hlavního oltáře, balustráda presbytáře) provedla firma Ludvíka Šaldy, většinou jako dar, části z mramoru sliveneckého (predela a svatostánek oltáře, stupně před oltářem i presbytářem) zhotovila a darovala firma Bárta a Tichý. Ta z téhož mramoru zhotovila a darovala i spodní části obou bočních oltářů.

   Jihovýchodní nároží kostela vyplňuje barokní tzv. třístudniční kašna ze žehrovického pískovce. V roce 1906 bylo rozhodnuto o její opravě, přičemž obnova středového sloupku s trojicí delfínů (z královédvorského pískovce) byla zadána sochaři Františku Hnátkovi, ostatní kamenické práce Ludvíku Šaldovi. Traduje se, že autorem skupiny delfínů byl Jan Štursa. Ten se na ní ale mohl podílet nanejvýš manuálně jako kameník, když po absolvování pražské Akademie v roce 1904 neměl ještě dostatek vlastních zakázek a prostředků na živobytí.

   Ze severu ohraničuje náměstí blok čtyř budov, užívaných nyní Ministerstvem pro místní rozvoj. Dům na rohu s Pařížskou třídou (čp. 934), zvaný Schierův, byl postaven v letech 1896-97 jako nájemní na místě dvou barokních domů a od té doby několikrát upravován. Vstup ze Staroměstského náměstí má novobarokní sloupovou edikulu z hořického pískovce, na vrcholu se sedícími alegoriemi od Vilíma Amorta. Od něho jsou i dva pískovcoví atlanti pod arkýřem na nároží domu. Přízemí celého domu s luxusními obchody je obloženo bosovanou šedou žulou, zřejmě jako dodatečná úprava. Kamenný obklad má i obchod v přízemí sousedního úzkého domu (bez samostatného čp.). Při horním okraji má niky s alegoriemi univerzitních fakult (filozofie, lékařství, bohosloví, práva), zhotovenými podle modelů Ladislava Šalouna. Zbývající výzdobu portálu (reliéfní lví masky, kanelování) navrhl František Kraumann. Portál zhotovila v roce 1900 z červeného suchomastského mramoru firma Ludvíka Šaldy.

   Další a hlavní budovu Ministerstva pro místní rozvoj (čp. 932) nechala pro sebe postavit v letech 1900-01 Pražská městská pojišťovna. Hladký obklad jejího přízemí, bohatě zdobenou trojdílnou novobarokní edikulu hlavního vchodu s toskánskými sloupy, obě římsy, části zábradlí balkonů v 1. až 3. poschodí a arkýř v druhém poschodí z hořického pískovce provedla firma Josefa Víška. Dvě busty jako alegorie Ohně a Vody v nikách nad oběma bočními vchody navrhl Ladislav Šaloun, dva světlonoše na spodním balkonu Antonín Procházka, a vše v hořickém pískovci vytesali bratranci Ducháčkové. Vestibul budovy zdobí čtyři sloupy, zhotovené včetně hlavic a patek z červeného suchomastského mramoru.   

   Ministerstvu pro místní rozvoj patří i sousední budova (čp. 930) s dvěma shodnými bosovanými pravoúhlými portály s odrazníky ze žehrovického pískovce v přízemí a bohatou pískovcovou sochařskou výzdobou na štítu a atice. Jde o zbytek kdysi rozsáhlého kláštera paulánů z roku 1687. Sochu Krista Spasitele na vrcholu štítu a sochy bl. Kašpara de Buono, Archanděla Rafaela, Anděla Strážce a bl. Grácie z Valencie na atice zhotovil v roce 1696 Matěj V. Jäckel, a to podle dochovaného konceptu smlouvy (Pohl 1927) ze žehrovického pískovce. Originály soch Krista Spasitele a Archanděla Rafaela jsou vystaveny v Lapidáriu Národního muzea. Jäckelovi je připisována i socha zakladatele řádu sv. Františka z Pauly ve výklenku štítu.

   Východní stranu Staroměstského náměstí tvoří historicky i umělecky významné objekty, palác Kinských, Dům u Kamenného zvonu a tzv. Týnská škola před chrámem P. Marie před Týnem. Výrazně předsunutý Palác Kinských (správněji Goltz-Kinských), nyní sídlo Národní galerie, byl postaven v letech 1755-65 na místě renesančních paláců s raně středověkými základy. Je jednou z největších a nejkrásnějších pražských pozdně barokních staveb s bohatě rokokově zdobeným průčelím. Palác má dva vjezdy s polokruhovými edikulami, po stranách s dvojicemi volných sloupů. Portály, sloupy, jejich podstavce s odrazníky jsou ze žehrovického pískovce. Z něho jsou zřejmě i volutové konzoly a balustrádové zábradlí balkonu v prvním poschodí, který spolu se sloupy podpírají. Z téhož pískovce je nebo byla i sochařská výzdoba na obou štítech a atice paláce, dílo Ignáce F. Platzera z doby kolem roku 1765. Na vrcholech štítů jsou to rokokové vázy, na jejich hranách pololežící alegorie čtvera živlů a na atice stojící postavy antických bohů. Sochy byly v květnu 1945 poškozeny a v roce 1956 nahrazeny kopiemi, přičemž dva originály alegorie živlů byly předány Lapidáriu Národního muzea. Nádvoří za severním průjezdem má žulovou dlažbu, zčásti ale i z kostek sliveneckého mramoru, z něhož je i nový obklad soklu a odrazníky, a také původní kašnu ze žehrovického pískovce. K paláci patří i sousední dům čp. 608, upravený v roce 1835 shodně s průčelím paláce do pseudorokokové podoby. Z kamene, pískovce, je na něm ale jen nový půlkruhově zakončený portál.

   Na opačné straně se k paláci Kinských přimyká nárožní Dům u kamenného zvonu, jeden z nejvýznamnějších pražských městských gotických paláců. Vznikl již v druhé polovině 13. století, přestavěn byl ve druhé čtvrtině 14. století a znovu a výrazně do raně barokní podoby po roce 1685. Při stavebním průzkumu na počátku šedesátých let minulého století bylo postupně odkrýváno jeho původní gotické průčelí, barokní přestavbou silně poškozené. Při hlavní rekonstrukci domu v letech 1980-87 se podařilo zachránit a znovu sestavit většinu (na 12 tisíc) původních gotických článků a použít je buď přímo nebo jako vzor pro obnovované části (zejména okenní kružby). Dům tak získal víceméně původní gotické průčelí a k tomu novou dlátovou střechu gotického typu. Při jeho obnově byla použita především kopaninská opuka, zčásti i božanovský pískovec, k pokrytí nové střechy tmavá kulmská břidlice ze Svobodných Heřmanic. Významné úpravy byly provedeny i v interiéru domu. Vestibul byl vydlážděn vračanským vápencem, z něhož jsou i stupně nového točitého schodiště do poschodí. V menší míře byl použit i slivenecký a supíkovický mramor. Po skončení rekonstrukce byl dům předán Galerii hlavního města Prahy, která ho využívá pro svoje výstavy a kulturní akce.

   Na nároží mezi Staroměstským náměstím a Týnskou uličkou stojí tzv. Týnská škola (čp. 604), vzniklá sloučením dvou gotických domů na počátku 15. století a později renesančně upravená. Z gotického období se zachovalo její podloubí, nejstarší v Praze, se žebrovými klenbami. Jejich žebra, stejně jako spodní části pilířů arkád i všechny portály jsou z různých pískovců. Podobné podloubí a pískovcové prvky má i část sousedního domu čp. 603 U bílého jednorožce, v jádře středověkého, později renesančně a v druhé polovině 18. století nevhodně novobarokně upraveného.

   První a zčásti i druhý dům zakrývají spodní část chrámu Panny Marie před Týnem, přístupný průchodem v Týnské škole. Jde o největší a nejvýznamnější staroměstský kostel, založený v polovině 14. století a z větší části dostavený na jeho konci. Pak byla ale stavba přerušena a dokončena stavbou severní věže v letech 1463-66 a jižní věže v letech 1506-11. V roce 1679 vyhořel celý kostel, v roce 1819 jeho severní věž (obnovena v roce 1835). Pak následovalo několik dílčích oprav a v letech 1973-95 zdlouhavá rozsáhlá generální obnova.

   Chrám byl postaven z opukových kvádříků nebo kusů, architektonické články (portály, ostění a kružby oken, římsy, konzoly, líce pilířů, sokly, balustrády aj.) jsou z různých druhů pískovců. Pouze desky na okrajích osmi ploch mezi pilíři polygonálních závěrů všech tří lodí jsou netypické, žulové. Bohatě zdobený baldachýnový portál na severním průčelí, dílo parléřovské hutě z let 1380-1400, je z pískovce, vzácný reliéf v jeho tympanonu s výjevy Bičování, Korunování a Ukřižování Krista z opuky. Jde o kopii z roku 1998, nahrazující originál, který je uložen v Národní galerii. Barokní pozlacená socha Panny Marie (A. Rodiger 1627) v průčelním štítu je z bílého mramoru. Jehlancovité střechy obou věží a věžiček byly při poslední opravě pokryty tmavou kulmskou břidlicí ze Svobodných Heřmanic.

   V interiéru chrámu se zachovalo několik vzácných pozdně gotických i mladších kamenných děl. K těm prvým patří opukové sedile s konzolami s podobou hlav krále (Jan Lucemburský?) a královny (Eliška Přemyslovna?) z doby kolem roku 1410 v závěru pravé boční lodi, opuková kazatelna z přibližně téže doby a zejména krásný baldachýn nad opukovým oltářem sv. Lukáše, dílo Matěje Rejska z roku 1493. Mladší, z let 1762-64, je mramorový (zde jediný toho druhu) oltář v závěru levé boční lodi nebo sousoší sv. Cyrila a Metoděje od Emanuela Maxe z bílého kararského mramoru z let1842-45. Stojí vpravo od hlavního vchodu na krásném podstavci ze sliveneckého mramoru, z něhož je i kropenka na vysokém sloupku přímo u vchodu. V podlaze a při nebo na stěnách chrámu je umístěna řada náhrobních kamenů, většinou ze sliveneckého mramoru. Mezi nimi je nejznámější epitaf Tycho de Brahe z roku 1604, náhrobní deska u jeho paty z roku 1901 je z peceradského gabra.           

    Z jižní strany Staroměstské náměstí ohraničují tři bloky měšťanských domů různé doby vzniku, často s gotickými nebo i románskými jádry, později různě přestavovaných a upravovaných, některé v květnu 1945 značně poškozených. Ve východním bloku, mezi ulicemi Celetnou a Železnou, je z nich nejzajímavější tzv. Štorchův dům (čp. 552), postavený v letech 1896-97 v romantické novorenesanci pro syna nakladatele A. Štorcha. Vchod do domu má pískovcový pseudogotický portál s dvěma okénky a vpravo od nich, na konzole a pod baldachýnem, s rovněž pískovcovou soškou Madony. Z pískovce je i pseudogotický arkýř s dvěma nárožními soškami a dvě fiály na atice domu.Tyto kamenicko-sochařské práce provedla z hořického pískovce firma Ludvíka Šaldy. Zajímavý je i sousední dům čp. 551 U kamenného beránka s mohutným renesančním pískovcovým portálem z doby kolem roku 1520, s rovněž pískovcovými římsami, ostěními oken a nárožími arkýře i plastikou (beránek?) v prvním poschodí. Zbývající tři domy v tomto bloku mají různě formované pískovcové portály, a někdy na atice i ozdobné vázy. Nárožní dům čp. 548 U zlatého jednorožce, má přitom románské jádro z 12. století, ozdobný portál s liliovitou bordurou a v průjezdu krásnou síťovou klenbu od proslulého stavitele a kameníka Matěje Rejska.

   Střední blok jižní strany Staroměstského náměstí, mezi ulicemi Železnou a Melantrichovou, začíná nárožním domem čp. 483, novostavbou z roku 1858. Jeho přízemí bylo nedávno obloženo hladkými deskami hořického pískovce, ale pod výkladci zůstal obklad (z roku 1937) ze šluknovského syenitu. Dalších pět domů (čp. 482-478) má podloubí, podpírané mohutnými pilíři. Jejich spodní části a někdy i klenby oblouků jsou zhotoveny z kvádrů nejrůznějších pískovců, a to nejen křídových, ale i karbonských a červených permských. Nejpestřejší jejich skladbu má dům čp. 481, nárožní dům čp. 479 má zase z pískovce celé pilíře a klenbu lomených oblouků gotického stáří. Dům čp. 480 má na atice dvě kamenné balustrády a na nich po jedné bustě.

   V západním bloku jižní strany Staroměstského náměstí mezi Melantrichovou ulicí a Malým náměstím je nejzajímavější hned nárožní dům čp. 462. Má původní gotický portál tesaný z pískovce, ale ve spodní části z málo obvyklého tmavozeleného diabasu. Na jeho nároží stojí na konzole pískovcová socha sv. Josefa od Lazara Widmanna z doby okolo roku 1760. Jinou nárožní a pískovcovou sochu, sv. Floriána od Ignáce F. Platzera z doby po roce 1760, má i dům čp. 460. 

   Největší a nejvýznamnější památkou západní části náměstí je bezpochyby Staroměstská radnice. V současné podobě je to složitý komplex čtyř vzájemně propojených domů, které staroměstští od roku 1338 postupně zakupovali, stavěli nebo získávali a upravovali na radnici. Prvním byl dům Wolflína od Kamene s původním gotickým pískovcovým portálem a zdvojeným renesančním oknem nad ním. Před rokem 1477 byl v něm zřízen vestibul s krásným ozdobným portálem, ve spodní masivní části ze sliveneckého mramoru, v horní části s kytkami a kraby z jemnozrnného (natřeného) pískovce. Z něho je i sousední podobně zdobené okno se znaky Starého Města a království českého. Druhý dům, postavený ve druhé polovině  14. století, má na průčelí krásné renesanční okno, jehož střední část se znakem Starého Města v tympanonu je z let 1520-28 a dodatečně připojená menší boční křídla z roku 1731. V pořadí třetí dům, Mikšův, získala obec v roce 1458. Jeho přízemí s jedním velkým a dvěma sousedními zasklenými gotickými arkádami je provedeno z pískovcových kvádrů, z nichž jsou i tři opěrné pilíře, zasahující až do prvého patra. Uprostřed průčelí domu je nahoře pamětní deska z bílého mramoru s letopočtem MDCCCLXXIX, pod ní velký městský znak, nejspíš z pískovce, dílo sochaře a učitele na hořické sochařsko-kamenické škole Antonína Máry z roku 1933. Poslední a nejmenší radniční empírový dům U kohouta, zakoupený městem v roce 1838, na svém průčelí žádné kamenné prvky nemá, na rozdíl od sousedního domu U minuty (čp. 3), který má kromě pískovcového portálu na nárožní konzole rovněž pískovcovou plastiku lva od neznámého autora.

   V interiéru radnice jsou z kamenického hlediska zajímavé už dlažby, zčásti i obklady, v přízemí prvních dvou domů z krásného suchomastského mramoru i podesty a soklíky hlavního schodiště z kopaninské opuky, vše z let 1936-37. Nejzajímavější jsou však dva krásné portály ve druhém poschodí z našich červených mramorů. Západní renesanční s nápisem SENATUS byl až do roku 1841 v domě viničního úřadu u Karlova mostu a sem byl umístěn v roce 1855. Jeho východním protějškem byl od roku 1880 podobný portál (od B. Seelinga) s nápisem PRAESIDIUM, který však byl při požáru radnice v květnu 1945 zničen. Nyní je na jeho místě kopie, kterou v letech 1947-54 zhotovila sochařsko-kamenická škola v Hořicích ze sliveneckého mramoru (architektura) a z dalmatského mramoru Pučišče (sochařská část).

   Ve východním sousedství nejstaršího radničního domu byla v letech 1338-64 postavena nyní téměř 70 m vysoká věž, převážně z opuky, ale i z pískovce a také cihel. V letech 1805-07 byla opatřena ochozem s pískovcovým zábradlím a sloupky a nárožními konzolami z diabasového tufu-žabáku a novou střechou, pokrytou anglickou břidlicí. Při požáru v květnu 1945 však věž vyhořela a přišla o celou střechu i část ochozu. Proto bylo po osvobození nutné  zhotovit novou střechu, tentokrát pokrytou železnobrodskou břidlicí, a doplnit scházející část ochozu.

   Nejvzácnější částí věže je kaple, založená v roce 1348 a vysvěcená roku 1381. Je přistavěná k východnímu průčelí věže a ukončena krásným arkýřem, ozdobeným sochami českých patronů. V letech 1883-87 byla regotizována a v roce 1922 byly do ní uloženy ostatky Neznámého vojína. V květnu 1945 byla kaple a její arkýř porušeny střelbou z německých tanků. V letech 1945-49 byla ale opravena za použití mšenského pískovce do původní podoby a pokryta železnobrodskou břidlicí. Opravena byla i její sochařská výzdoba, ale těžce poškozené sochy čtyř zemských patronů (L. Šimek - A. Procházka 1984-85) z hořického pískovce byly v roce 1988 nahrazeny kopiemi, ze statických důvodů ovšem jen laminátovými. Kopií (výduskem) je i původně opuková socha Panny Marie z roku 1381 na nároží věže, jejíž originál je součástí expozice v Muzeu hlavního města Prahy. Poslední velkou opravu prodělala věž Staroměstské radnice v letech 1986-87.  

   Západní část náměstí tvoří věž Staroměstské radnice s arkýřovou kaplí a jen malý zbytek bývalého severního novogotického křídla radnice. To bylo postaveno v letech 1838-48 podle projektu P. Nobileho, resp. P. Sprengera, ale při bojích o radnici v květnu 1945 zapáleno a prakticky zničeno. Jeho zbytky byly proto strženy a na jejich místě založen park. Ten nyní zakrývá čtyři řadové domy v Mikulášské ulici (čp. 19-22). Jsou třípatrové, postavené na místě gotických domů přestavbou na počátku 19. století (nárožní čp. 19) nebo jako novostavby v letech 1846 (čp. 21-22) či v roce 1856 (čp. 20). Jejich střízlivá klasicistní průčelí mají z kamene pouze rovně nebo zaobleně zaklenutá vchodová ostění. Jsou převážně z celistvých dílů z žehrovického pískovce, pouze u domu čp. 22 z kvádrů různých jemnozrnných pískovců (až písčitých vápenců) i opuky, v tomto případě i s odrazníky ze sliveneckého mramoru. 

   Dominantou nezastavěné plochy Staroměstského náměstí je monumentální pomník Mistra Jana Husa, ležící zhruba uprostřed náměstí. Tvoří ho bronzové sousoší se stojící postavou Mistra Jana Husa, obklopenou dvěma skupinami, zleva husitů, zprava pobělohorských exulantů, dílo Ladislava Šalouna z let 1901-15. Sousoší stojí na mohutném, naspodu většinou stupňovitém kamenném podstavci o rozměrech 21 x 18 x 4,25 m, který navrhl Antonín Pfeifer. Je sestaven z různě velkých (až 3,5 m3) a tvarovaných bloků povltavské žuly, pocházející z dnes již zatopených lomů Na dolnici u Zvírotic. Odtud je v letech 1912-14 dopravila, opracovala a osadila pražská firma Antonína Palouše. Základní kámen pomníku byl slavnostně položen 6. července 1903 a pomník odhalen, vzhledem k válečným událostem jen neokázale, k 500. výročí Husovy smrti 6. července 1915.

   Plocha Staroměstského náměstí má žulovou dlažbu. Ta zde byla nově položena v letech 1987-88, převážně z původní dlažby, zčásti z nové. V dlažbě bylo přitom deskou vyznačeno místo, kde stával barokní mariánský sloup, dílo Jana J. Bendla z roku 1650. Sloup ze  žehrovického pískovce byl postaven na památku ubránění Prahy před Švédy v roce 1648. Tvořil ho asi 6 m vysoký sloup s korintskou hlavicí, na vrcholu se sochou Neposkvrněné Panny Marie. Stál na stupňovitém podstavci se čtyřmi sochami andělů a ďáblů na balustrádovém zábradlí. Dne 3. listopadu 1918 byl jako domnělý symbol habsburské monarchie vandalsky stržen. Torza jeho sochařské části jsou zachována a vystavena v Lapidáriu Národního muzea. Prakticky od stržení sloupu byly vyvíjeny snahy o jeho obnovu. Ty dostaly konkrétní podobu v roce 1992 založením Společnosti pro obnovu sloupu, která připravuje jeho kopii. Ta je již prakticky hotova a měla by být na Staroměstské náměstí postavena v roce 2014. V severním sousedství desky na místě někdejšího mariánského sloupu byl v roce 1988 v dlažbě vyznačen i tzv. pražský poledník. Ten vyznačoval stín, který vrhal sloup v pravé poledne. 

   V současné době se uvažuje i obnově další památky, novorenesanční tzv. Krocínovy kašny.  Ta zde byla postavena v letech 1591-92 ze sliveneckého mramoru na náklad primátora Václava Krocína z Drahobejle. Byla to vzácná památka českého renesančního sochařství s ornamentální figurální plastikou. V roce 1862 byla ale z náměstí odstraněna. Vybrané části byly uloženy do Zemského muzea, další vyzvednuty ze základů žižkovské plynárny a později v Lapidáriu Národního muzea sestaveny a doplněny do přibližně původní podoby.

   Obnova dlažby Staroměstského náměstí v letech 1987-88 byla spojena i s výměnou dlažby na chodnících po jeho obvodu. Jejich dlažba byla nahrazena novou z řezané, především mramorové kostkové mozaiky, v různých vzorech a uspořádáních. Použito bylo kostek z růžového až červeného sliveneckého mramoru, z bílého až šedobílého nehodivského a slezského a šedého až namodrale šedého mramoru lipovského, ale také tehdy netradičně i z tmavého šluknovského syenitu. Nová dlažba je z převážné části složena z bílých nebo šedobílých ploch s šedými bordurami a příčnými pásy. Na nároží před třístudniční kašnou, domem čp. 930 a zejména před tzv. Týnskou školou je oživena částmi z červeného mramoru. Symbolické prvky byly přitom vloženy do dlažby u Staroměstské radnice. Před orlojem je to v bílé ploše ornament s tmavými kružnicemi a plnými menšími kruhy ze šluknovského syenitu, připomínající číselník orloje. Při východním úpatí věže bylo zase na paměť popravy dvacetisedmi českých pánů v roce 1621 do tmavé plochy zasazeno 27 bílých křížů, datum 21. VI. L. P. 1621 a dvě dvojice zkřížených mečů, propletených červeným trnovím.

   Staroměstské náměstí v Praze je nejen historickým, kulturním a společenským, ale i kamenným srdcem města. Kromě Pražského hradu není nikde jinde v Praze na jednom místě soustředěno tolik různorodých kamenných památek a zajímavostí jako právě zde. Jsou součástí národní kulturní památky Staroměstské náměstí v Praze a proto je jim nutno věnovat o to zvýšenou pozornost a péči.

 

 

Literatura (výběr):

 

Bedrníček, P.: 2007 – Náměstí, rynky a náměstíčka historické Prahy. Praha.

Blažíček, O. J.: 1940 – Matěj Václav Jäckel. Praha.

Březinová, D. – Bukovanská, M. – Dudková, I. – Rybařík, V.: 1996 – Praha kamenná. Praha.

Fajt, J. – Sršeň, L.: 1992 – Lapidárium Národního muzea v Praze. Praha.

Fiala, M.: 2012 – Staroměstské náměstí v proměnách času. Praha.

Loch, J.: 2012 – Náhrobníky a epitafy v chrámu Matky Boží před Týnem v Praze 1-Staré Město. Praha.

Nový chrám vojenské posádky u sv. Mikuláše na Starém Městě Pražském. Praha 1916.

Piťha, P.: 2010 – Chrám Matky Boží před Týnem. Praha.

Pohl, V.: 1927 – Archivalie k býv. klášteru Pavlánů na Staroměstském náměstí v Praze. In: Památky archeologické 35, 632-640.

Poche, E.: 1985 – Prahou krok za krokem. Praha.

Pražská městská pojišťovna. Praha 1904.

Rybařík, V.: 2008 - Pražské kamenné věže. In:  Kámen 14, č. 3, s. 7-15.

Šrámek, J.: 1985 – Horniny věže Staroměstské radnice. In: Památky a příroda 10, s. 325-333.

Tryml, M.: 1991 - Staroměstské náměstí. Praha.

Věstník obecní král. hlavního města Prahy 1.7.1905.

Vlček, P.: 1996 – Umělecké památky Prahy. Staré Město, Josefov. Praha.

 

 

 

[homepage] [časopis] [vzorník] [redakce]

Info: panota@volny.cz, © Kámen 2001 - 2013